PhDr. Oldřich Janeček
Historik, práce z oboru přírodních věd.
Člen Antroposofické společnosti.
Odkud kam chceme jít
Co jsme my z dědictví převzali, co jsme s ním udělali a co předáme těm, kteří přijdou po nás
Když se na prahu posledního desetiletí 20. století zamýšlíme nad perspektivami své země, Evropy a celé západní kultury, pokoušíme se ji zařadit do historických souvislostí oné části indoevropského lidstva, které se vyvíjelo od staroindické kultury přes kulturu praperskou, egyptsko-babylonskou, řecko-římskou a poantickou až do dnešní doby. Všechny tyto světové kultury nebyly izolovanými okruhy, které by podléhaly jen svým vnitřním zákonitostem, vyjadřovaným často biologickými rytmy živých organismů jako zrození, mládí, vrcholné období rozkvětu, úpadek a zánik. Každá z jednotlivých kultur představovala určitý stupeň vývoje lidského bytí, vědomí a poznání, každá předávala následující určité duchovní poselství, aby je lidstvo a nové národy v něm dále rozvíjelo. Musíme si tedy dát otázku, co jsme my z tohoto dědictví převzali, co jsme s ním udělali a co předáme těm, kteří přijdou po nás.
Každá ze jmenovaných kultur přinesla jisté proměny v životě, cítění, mravech i myšlení národů. Rytmus těchto kultur činil přibližně 2160 let. To je doba, v níž v době jarní rovnodennosti se jarní bod Slunce postupně posune celým jedním zvířetníkovým znamením (což činí 30 stupňů čili jednu dvanáctinu ze 360 stupňů nebeského rovníku). Po celou dobu, kdy je Slunce v jednom souhvězdí zvěrokruhu, působí odtud a ze Slunce určité vesmírné duchovní síly, které ovlivňují ráz každé z těchto kultur. V roce 1413 se posunul jarní bod Slunce do souhvězdí Ryb. (Předtím byl od roku 747 př. Kristem ve znamení a souhvězdí Berana. V roce 3573 vstoupí do znamení Vodnáře.) Avšak k největší “směně věků” došlo v období čtvrté poatlantské kultury řecko-římské. Tuto směnu věků ohlašovali už staletí před tím nejen proroci národa židovského, nýbrž i jiní představitelé tehdejších kulturních oblastí. Je spojena s příchodem a vývojem křesťanství.
Křesťanství představuje největší z duchovních kosmických impulsů, jaký kdy do té doby vproudil do dějin lidstva.
Dřívější kultury považovaly člověka především za duchovní bytost
Charakteristickým rysem všech předcházejících kultur, včetně kultury křesťanské bylo, že považovaly člověka především za duchovní bytost, ale i veškerou přírodu a vesmír za výtvor duchovních, božských sil a bytostí – nezávisle na tom, jak je jednotlivá světová náboženství nazývala.
Křesťanství tuto skutečnost vyjadřovalo slovy: “Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha a Bůh byl to Slovo. Všechny věci z něho učiněny jsou… “
Názor o duchovním původu světa, Slunce, planet i člověka pramenil z nadsmyslového poznání našich dávných předků. Toto nadsmyslové poznání v lidech přechodně pohaslo (vlivem působení určitých kosmických sil) a v epoše minulých pěti tisíc let se proměnilo v poznávání smyslové a rozumové.
Řecko-římská kultura byla prvním obdobím tohoto nového poznávání světa a budování lidské myšlenkové kultury. V ní se má člověk stát svobodnou bytostí díky rozvoji svého Já a svého myšlení.
Nikoli už Slovo a Logos bylo na počátku, nýbrž hmota, z níž všechno učiněno jest.
V tomto vývoji evropské a západní myšlenkové kultury došlo však ke katastrofálnímu zlomu, jehož dosah si ještě dnes plně neuvědomujeme.
Projevil se v zápase, který se rozhořel mezi vědou a vírou, mezi dogmatickým náboženstvím a přírodními vědami (jež se staly programovým hledáním vlastního myšlení člověka). V tomto boji bylo náboženství dočasně poraženo. Věda, která v 19. století stanula jako vítěz nad troskami církevních dogmatických učení, nebyla však už vědou křesťanskou (ačkoli její kořeny a její vývoj jsou spjaty nejúžeji právě s křesťanstvím a s lidmi, kteří z křesťanství vyrůstali!).
Byla to věda sice s myšlenkou vývojovou ve svém štítě, avšak stoprocentně antikřesťanská filozoficky, myšlenkově.
Neboť to, co bylo v křesťanství na prvém místě, totiž duchovno a duševno, bylo ve jménu vědy a pokroku degradováno na to poslední. Včetně samotného člověka.
Hmota a hmotná výroba je od té doby v přírodních i společenských vědách a v lidských dějinách základem a prvopočátkem i smyslem (zákonitostí!) všeho. Duševno i duchovno jsou pouhým odrazem a druhotným produktem hmoty a biologických struktur.
Jestliže až do této doby dospívaly přírodní vědy k závěru, že všechno živé může dnes pocházet jen ze živého, a duševní z duchovního, ve druhé polovině 19. století bylo toto poznání završeno a podřízeno hypotéze (jež byla po desetiletí budována a povýšena na teorii), že existovala v minulosti doba, kdy živé začalo vznikat z neživého. Toto byla spekulativně, filozoficky přijatá teorie, kterou do té doby přírodní vědy nedokázaly experimentálně prověřit prostě proto, že ještě neexistovaly v té podobě, aby na to stačily. Vždyť teorie relativity, atomová fyzika, fyzika elementárních částic, molekulární biologie atd. vyrostly teprve ve 20. století. Jenomže vědci, kteří dobrovolně a “a priori” (na úvěr!) přijali myšlenkové materialistické jařmo, dobrovolně a z vlastního přesvědčení sledovali od určité doby jenom jevy materiálního světa a úplně opustili výzkum druhé poloviny jsoucna té duchovní. Duševno pak zredukovali převážně na výzkum biologický, zejména fyziologický. Podle toho vypracovali i své výzkumné metody a prohlásili jenom tyto přírodovědecké metody za vědecké. Tento myšlenkový posun evropské filozofie a evropského myšlení, který trval celá staletí, je jedním z nejdramatičtějších jevu ve vývoji západní kultury.
Dva důsledky, které přinesla záměna prvenství ducha za hmotu
Kapitalismus a materialismus
Důsledky protikřesťanského myšlenkového převratu v pojetí vědy, člověka a lidských dějin se katastrofálně projevily ve dvou směrech. Za prvé v samotném bytí západní společnosti. Nástup kapitalismu a průmyslových revolucí se stal nejnehumánnějším obdobím lidských dějin, a to jak v mateřských klasických zemích Západu, tak v koloniích. Jestliže se v evropské společnosti od určité doby dostala na první místo otázka sociální a humanita, je to svědectvím toho, že naprosto převážilo antisociální jednání a společnost se stala nehumanistickou. Jinými slovy, nekřesťanskou.
Vznikla společnost, která byla úplným protikladem křesťanského vyznání: “Milovati budeš Pána Boha svého a svého bližního jako sebe samého!”
Nejtragičtějším jevem v této době se stalo to, že nejvíce postižení a vykořisťovaní se zformovali ke své obraně právě zase pod prapory materialismu, tj. pod prapory antikřesťanského myšlení. To nemohlo skončit jinak než ve slepé uličce socialismu. Rabové, vyděděnci této Země a jejich vedoucí osobnosti zůstali zajatci toho myšlení, které nastupovalo neviditelně už po celá staletí před tím, jak do struktur církevních a výkladů náboženských, tak do filozofie a myšlení osvíceného 18. století.
Světové války
Za druhé se vítězství protikřesťanského myšlení promítlo do katastrofálních válek dvacátého století. Všechny velké národy (velmoci) a jejich vůdčí činitelé v této době měli sami podíl na tom, co se první a druhou světovou válkou stalo, i v tom, že se lidstvo přiblížilo k sebevražedné atomové válce. Křesťanská západní kultura byla během minulých staletí nejednou ohrožována z vnějšku nástupem Arabů nebo výboji a válkami s Turky, avšak takovou porážku nikdy neutrpěla, jakou jí zasadil její vlastní vnitřní dogmatický vývoj, který po několik staletí připravoval nástup a vítězství materialismu nejen na poli myšlení, nýbrž ve všech strukturách západní společnosti. Jistě se dá říci, že to je také daň lidstva v bloudění za svobodou, avšak mělo by nám konečně svitnout, že některé daně jsou pro vlastní vývoj lidských kultur neúnosné. Měli bychom pochopit, kde a v čem naše západní kultura onemocněla.
Porážka křesťanství
Skutečnou porážku křesťanství si sami křesťané zřejmě dost hluboko neuvědomují, ale bez toho není naděje na nápravu. Vědci, kteří byli a jsou vnitřně věřícími křesťany, celý život věnovali a věnují tomu, aby ve vesmíru i ve fyzice elementárních částic atd. pozorovali a spatřovali pouze pohyby hmoty – velkým třeskem počínaje a tzv. myšlenkovými mentiony konče.
Ovšem, že to bylo a je podmíněno také dělbou práce ve vědách. Jenomže mosty k duchovnu nám vědecky nevybudují lidé, kteří v duchovno vůbec nevěří (neboť nechápou, kam by takové mosty mohly vést). A to je to, co dnes, před koncem druhého tisíciletí, tak těžce postrádáme. Zajisté také přírodovědeckými metodami přes hranice fyzikálního jsoucna nepřejdeme – tam se nám nejspíš ještě podaří jen na okraj nahlédnout. Avšak jsou tu dnes už i jiné postupy a metody duchovědného bádání, i jejich výsledky.
Jestliže tedy podle duchovní vědy je lidstvo před začínající epochou spirituálnější kultury a určitým přelomem k tomu má být konec našeho druhého tisíciletí, sotva můžeme do jejich bran vstoupit s myšlenkovou zátěží materialismu, který ovládl život západní společnosti v 19. a 20. století.
Historický experiment západní materialistické kultury, který se před našima očima odvíjí už dvě stě let, nepřipravovali a nevytvořili socialisté. Totální rozpad socialistického tábora je jen nepoznanou porážkou onoho materialistického myšlení, které vyrostlo na Západě a které západní kulturu ve své podstatě zatím plně ovládá.
Řešením je znalost skutečných dějin a propojení duchovní vědy s konvenční
Pro Evropu a západní svět, ale i pro nás je nejvýš potřebné, abychom znali dějiny a rozporný křivolaký vývoj svého vlastního myšlení – minimálně od doby starých Řeků a nástupu křesťanství. Neboť právě toto myšlení je charakteristickým rysem 4. a 5. poatlantské kultury. A to mimo jiné znamená zopakovat si z jiného zorného úhlu i myšlenkový a filozofický vývoj přírodních věd.
Protože v dějinách už odbila hodina, kdy se před mysliteli naší poantické kultury vynořila otázka: jak se také naše myšlení stane křesťanským? (Viz dr. Rudolf Steiner: Tři přednášky o Tomáši Akvinském, 1920.)
Rudolf Steiner to vyjádřil ještě také jinými slovy: “Člověk naplňoval svou duchovnost po určitou dobu hmotným prvkem přírody. Je mu (nyní) souzeno, aby ji naplnil opět svou původní duchovností jako kosmickým obsahem.” (R. Steiner: Na úsvitě věku Michaelského, 1912.)